Je vymezena soustavou porostů v genové základně pro jedli „Svatý Kopeček“ a porosty v odděleních 719 a 728. Lokalita leží v přírodní lesní oblasti 29 – Nízký Jeseník v nadmořské výšce 280 – 420 m.n.m. v dubobukovém lesním vegetačním stupni. Hodnota průměrných ročních srážek se nachází pravděpodobně v intervalu 550 – 650 mm. Geologické podloží tvoří kulmské droby, břidlice a slepence, které jsou místy překryty diluviálními a sprašovými hlínami. Převažujícím půdním typem je mezotrofní hnědá lesní půda. Převažujícím souborem lesních typů je soubor 3S, na sprašových a diluviálních hlínách soubor 3H a 3I , a v některých konvexních terénních tvarech soubor 3K.

Současné zastoupení jedle v porostech genové základny činí 6 % a je nejvyšší v 9. věkovém stupni ( asi 20 %), v 1.věkovém stupni ( asi 9 %) a v 10. věkovém stupni (asi 8 %). Ve 2. věkovém stupni není jedle vůbec zastoupena. Téměř všechny dospívající a mýtní porosty exkurzní trasy vznikly v období, kdy se ve sledovaném objektu hospodařilo podle směrnic lesního rady Julia Wiehla a uplatňovalo se tzv. „ideální zastoupení dřevin“ (SM 50, JD 25, BO 12.5, MD 12.5). Podle interní inventarizace k 1.1. 2001 je v porostních skupinách exkurzní trasy cca 1 ha přirozené obnovy jedle popsaný v LHP jako 1. věkový stupeň, dále nejméně 6 ha jedlového zmlazení a nárostů jedle ve věku 5 let a starších (výškově diferencovaných podle míry uvolnění od 0,25 m do 2 m), a dalších nejméně 15 ha přirozené obnovy jedle ve věku do pěti let. Tato čísla udávají redukovanou plochu při počtu cca 7500 ks/ha. Současný stav je výsledkem společného působení intenzivních kalamitních vlivů v 1. polovině devadesátých let minulého století na dané lokalitě a změny způsobu hospodaření od vzniku s. p. LČR. Pokud nenastanou nepředvídané komplikace, měl by v genové základně podíl jedle na celkové obnově v průběhu tohoto decenia dosáhnout nejméně 20 %, a to v plné výši přirozenou obnovou.

Lokalita potvrzuje historické údaje o tom, že se jedle bělokorá při správném postupu obnovy zmlazuje ve sledovaném objektu ze všech dřevin nejsnáze. V historických materiálech se dále uvádí, že dobrá propagační schopnost jedle bělokoré na dané lokalitě, její vitalita a přizpůsobivost extrémním půdním, vlhkostním a klimatickým podmínkám zdůvodňují oprávnění k domněnce, že se jedná o zvláštní ekotyp jedle tohoto přechodového pásma bukových doubrav a smíšených bučin s dubem.